Freud, Sigmund (1856-1939) Rakouský psychoanalytik a sociální filosof. Freud se narodil se 6. května 1856 ve Freiburgu na Moravě (nyní Příbor). V roce 1859 se rodina odstěhovala do Lipska a o rok později do Vídně, která byla Freudovým domovem až do anšlusu Rakouska roku 1938. Poslední rok svého života strávil v Londýně, kde 23. září 1939 zemřel na rakovinu, která jej dlouho sužovala. Freud měl lékařské vzdělání, praktikoval v obom neurologie a v devadesátých letech devatenáctého století se věnoval hypnóze. Byl zakladatelem psychoanalýzy, měl mnoho žákú, mezi nimiž se objevily i odštěpené školy, např. Adlerova a Jungova.
Zejména v pozdějším věku aplikoval Freud psychoanalýzu na širší společenské problémy. Svou společenskou a politickou teorii vyjádřil zvláště ve spisech Nespokojenost v kultuře (1930), Budoucnost jedné iluze (1927) a v esejích o válce (1915 a 1932).
Obecné charakteristiky Freudova světového názom - chladný, tvrdý, neústupný, umíněný, židovská vize - správně naznačují, že jeho světový názor je drsný, nekompromisní a pesimistický. Rozhodl se pohlížet na svět přímo, nenabízel žádnou spásu, žádnou útěchu, žádné proroctví. Neobhajoval radikální společenskou změnu ani nebyl - pouze okrajově - kritikem kapitalismu. Freud usiloval o vědecké chápání duševních jevů prostřednictvím odhalení jejich příčin a o spolehlivé objasnění významných mechanismů, které takto vznikají. Rozvinul stmkturální pojetí psychiky, podle kterého existují tři psychické sféry či oblasti. Základní pudy se pojí k id, což je nejstarší, nejtemnější a nejméně přístupná z těchto tří psychických vrstev. Id je zcela nevědomé, iracionální a amorální, "kotel plný kypících vzmchů". Tyto především pohlavní pudy - z nichž je nejvyšší, ale rozhodně ne jedinou formou genitální sexualita - vyžadují bezprostřední ukojení a ignomjí příkazy reality. Jednoduchý a ovládající impuls směřuje k uspokojení vrozených potřeb či pudů .organismu.
Id nemůže být jednoduše ponecháno, aby si šlo svou stálou a potenciálně destruktivní cestou. Proto se z něj vynořuje prostředník mezi ním a vnějším světem, jehož úkolem je zjišťovat okolnosti, za kterých se mohou intence id realizovat. Tato oblast mysli, známá jako ego, se od id odpoutává v průběhu dětství jako realistická odpověď na vnější požadavky a podmínky - učí se přizpůsobit. Ego je převážně, ne však zcela, vědomé a není tudíž ekvivalentem vědomí. Jeho funkcí je sebezáchova, a je tedy ovládáno principem reality (v protikladu k principu libida u id).
Třetí složkou duše je superego, které je domovem potlačování, svědomí a viny. Je "nositelem tradice" a centrem zákazů, tabu a cenzury. Může stát proti ego a ochotně jde za požadavky přežití. Superego je však - především skrze vinu, již neustále zdůrazňuje v prvé řadě nástrojem civilizace, přeměňujícím dítě v "morální a společenskou bytost", postupně schopnou se obejít bez vnějších nátlaků.
Freudův psychologický model vyjadřuje dynamickou a kompleXIÚ formou běžnou představu o konfliktu mezi rozumem a vášní.
Jeho pojetí instinktů se měnilo, když rozeznal ne-erotickou agresivitu a ničivost, a nakonec z teoretických důvodů zredukoval instinkty na erotické a agresivní či destruktivní a podával vývoj civilizace jako věčný zápas mezi Érotem a Smrtí, Láskou a Nenávistí, instinktem života a instinktem smrti. Přestože tvrdil, že tyto instinkty zřídkakdy fungují samostatně, jeho celková teorie je běžně a správně prezentována jako mýtická. Freud předložil několik spekulativních antropologických teorií zobrazujících přijetí civilizace jako jakési společenské smlouvy, racionální výměny. "Civilizovaný člověk vyměnil jistou dávku svých možných radostí za jisté množství jistoty." Ovšem to, co konkrétní jedinci získávají a ztrácejí, se liší. Redistribuce psychické energie požadovaná civilizací se objevuje hlavně mezi muži, kteří jsou nuceni "uskutečňovat sublimaci instinktů, čehož jsou ženy schopny jen v omezené míře". Proto se ženy, pro něž jsou hlavními zájmy rodina a pohlavní život, snadno stávají nepřátelské vůči civilizaci. Tento obraz spolu s jednotlivými Freudovými teoriemi - např. o závisti týkající se penisu - vysvětluje, proč jsou proti Freudovi tak zaujaty feministky.
Lidé nesou zmrzačení svého erotického života různě. Ve vývoji civilizace jako celku má však ústřední místo posilování smyslu pro vinu, který je nezbytný pro pokrok, ale vybírá si cenu na úkor radosti. Civilizace tak vyrůstá na základě úzkosti, potlačování, sublimací a zpětných formativních vlivů, ,jejichž prostřednictvím dítě se zcela jiným přirozeným vybavením vyrůstá v to, čemu říkáme normální člověk, nositel a částečně oběť civilizace, jíž bylo nabyto s takovou námahou". Civilizace také nabízí jisté ventily pro potlačené agresivní pudy, jež zástupně umožňují ukojení, například trestání zločinců a samozřejmě válku.
Freud interpretoval masy jako líné, neinteligentní a neukázněné a pochybovalo tom, že dokážou ovládat své instinkty. Domníval se také, že potřebují autorinl. To vše nahrávalo vizi vyšší vrstvy "lidí s nezávislou myslí", lidí, kteří "podřídili svůj instinktivní život diktatuře rozumu". Doufal, byť s výhradami, že by mohli ve vztahu k obyčejným smrtelníkům jednat jako vychovatelé a rádci.
Vytrvalá invaze rozumu do společenského života však nezničila starého agresivníhc Adama. Freud odmítal socialisty a komunist) pro jejich idealismus ohledně lidské přirozenosti a parodoval je jako ty, kteří věří, Žt "člověk je vcelku dobrý a svému sousedI přítelem, ale že instituce soukromého vlast nictví zkazila jeho přirozenost". Podle Freu da není soukromé vlastnictví zdrojem, ah výsledkem lidské agresivity, která by se nebýt soukromého vlastnictví - projevil v jiných formách, například sexuální konku rencí. Agrese, "tento nezničitelný rys lidsk přirozenosti", bude přežívat stále. Komunis mus nebere na vědomí základní lidské pud) aje proto odsouzen k neúspěchu.
Freud byl kritizován z mnoha důvodů. Jeh klinické interpretace byly zpochybňován často proto, že příslušné chování bylo moŽI1 lépe vysvětlit (reálnými) vnějšími událostmi než předpokládanými událostmi vnitřními. Války zapřičiňuje mnoho jiných a širších faktorů než vrozené agresivní pudy, jež jsou samy o sobě sporné. Existující zdroje - větší než si Freud představoval - mohou umožnit plnější uspokojení instinktÚ a základní pudy lze zaměřit na uspokojení, které minimalizuje jejich destmktivní dopad.
Nicméně Freudovy obecnější úvahy, opírající se o jeho ranější názory na lidskou psý" ché, zÚstávají podnětnými. GCD

odkazy
Freud, S.: Vybrané spisy, I-lIl. Praha: Avicenum, 1969-71.
_: O človéku a kultuře. Praha: Odeon, 1990.
-' Gesammelte Werke, I-XVlII. Londýn, 1940-1952; další vydání od 1960: Frankfurt n. M. _: Standart Edition {~ťthe Complete Psyclwlogical Works {Jť Sigmund Freud, I-XXIV. Londýn 1953-66,
literatura
Roazen, P.: Freud: Political and Soda I Thought. New York: Vintage, 1968.